Podle statistik se k bývalému partnerovi vrací až 30–50 % lidí. Což je podle mě astronomické číslo! Já sama znám mnoho takových vztahů a i já jsem si jeden takový prožila. Statistiky dále tvrdí, že pouze asi 10–20 % těchto vztahů vydrží dlouhodobě. Co tedy často stojí za těmi návraty? Nejčastěji se jedná o emoční vazbu, pocit bezpečí, strach z osamělosti nebo jednoduše zvyk. Méně často jde o skutečnou kompatibilitu, sdílené hodnoty nebo zralé vyřešení problémů, které vedly k rozchodu. A tady nastává ten kámen úrazu.

 „Lidé se prostě bojí, že nenajdou nikoho lepšího nebo že budou sami. Lze s tímto strachem něco dělat?"

 

Obecná rada nebo poučka neexistuje. Každý jsme originál s jedinečnou vztahovou situací a je to tedy na individuální řešení. Obecněji ale mohou pomoci příklady z praxe, nechť si z nich každý vezme to své.

Já sama jsem se do podobných situací dostala několikrát, konkrétně ve svém jedenáctiletém vztahu. Chodili jsem spolu, pak jsme se od sebe vzdálili, následně zase přiblížili. V době sblížení to bylo skvělé. Po odmlce opět nabití novým optimizmem, jak to bude tentokrát skvělé. Radovali jsem se, jak jsme se změnili, poučili, přeskládali si to v hlavě… Nicméně… nakonec jsme stejně museli vztah ukončit definitivně. Rozchod to byl bolestivý, protože vztah nebyl ani špatný, ani skvělý. Naštěstí jsme si ale uvědomovali, že takové „slepované“ vztahy totiž často nejsou ideální. I když v nich chvílemi cítíte blízkost a lásku, stále vás drží napětí, nevyřešené otázky a občas i frustrace. A hlavně se trochu zapíráte. Protože kde to neladí, tak se prostě musí jeden nebo druhý (nebo oba) partneři ohýbat. Nejsou úplně autentičtí a přizpůsobují se jeden druhému. Což je normální. V každém vztahu. Ale kde je ta míra? Kde už přestáváte být sebou a přizpůsobujete se až moc? Náš vztah vypadal nějak takto: odloučení, přiblížení, dohoda, že zkusíme, pak zase konec… A ano, bylo to vyčerpávající. Takže rozchod představoval nevyhnutelné řešení.

Znám spoustu lidí, kteří se rozešli, šli každý svou cestou, našli si nové partnery a jejich životy se staly harmonickými a radostnými. Funguje to, když se člověk dokáže opravdu odpoutat a přijmout, že konec jednoho vztahu může znamenat začátek něčeho lepšího.

ALE!

Pak znám několik párů, kteří se k sobě vrátili a zůstali spolu. A funguje to! I přes 35 let! Viz moje tchýně s tchánem. Ti se dokonce rozvedli. Po roce se k sobě vrátili. A nyní z toho je láska až za hrob (doslova, jelikož tchán loni bohužel zemřel).

Znám ale i páry, kteří se k sobě po rozchodu vrátili, založili rodinu a žijí stále průměrný vztah, určitá disharmonie ze vztahu cítit je, ale co? Jsou spolu. Sice vidíte, že mezi nimi je stále něco „napůl“ – jako by balancovali na hraně, kdy jeden moment se vztah jeví jako skvělý a druhý moment řeší napětí nebo nevyřešené konflikty. Holt návrat k bývalému nepředstavuje automaticky „šťastný konec“. A hlavně! Jde taky o to si říct, co od života chceme. Chceme žít ve skvělém vztahu, kde to tak na 80% ladí? Nebo si myslíme, že takový vztah neexistuje a jedná se spíše o naivní představu. Moc by mě zajímal váš názor, tak kdybyste se chtěli podělit, napište mi.

Na závěr se sluší zdůraznit, že každý návrat nemusí dopadnout špatně. Každý vztah i situace jsou unikátní. Někdy se dva lidé dokáží vrátit a vybudovat pevnější, zdravější vztah než předtím.

 „Klíčová věc se ukrývá v upřímnosti k sobě i k partnerovi: proč se vlastně vracíte? Je to z lásky, nebo spíš ze zvyku či pohodlí?"

 

V rozhodování vám může taky pomoci jeden nástroj, který jsem vymyslela a sepsala. Můžete si ho zdarma stáhnout na mém webu.

A co vy? Máte zkušenosti s návratem k bývalému partnerovi? Fungovalo vám to, nebo jste zjistili, že je lepší jít svou cestou? Pokud máte chuť se opět podělit o své příběhy, pak mi napište (klidně na e-mail info@zivotniflow.cz nebo zde přes formulář).

Osobně mě fascinují různé dynamiky vztahů. Vztahy nás učí hlavně dvě věci: poznat sebe a poznat, co skutečně chceme. No, možná bych přidala ještě třetí: jak moc máme rádi sebe. Protože někdy jsme schopní se ohýbat na úkor sebe nebo si dokonce nechat druhým ubližovat. Což není zdravé. Ale to už bude téma na další článek…

autor: Jana Kaplanová